Nevím jak mám vlastně popsat můj vlastní pohled na tuhle parádní „party“ v sedle kola.
Chci vyseknout poklonu nad výkony všech účastníků. Sice byl už třetí ročník, ale poprvé se mi podařilo dostat do cíle. Konečně vím jak těžká je tahle dlouhá sranda.
Z této akce jsem měl trochu obavy. Zatím mi nebylo přáno dokončit. Před prvním ročníkem jsem hodil boudu a odneslo to rameno. Smutně jsem se koukal na odjíždějící panáčky z náměstí v sedlech svých ořů. Na start druhého ročníku jsem se už postavil, ale po prvních 15 kilometrech moje tělo totálně vyplo a nebyl jsem schopný pokračovat. Byl jsem rád, že jsem se dohrabal domů. Ten kousek z Kluka domů mi trval přes 2 hodiny.
Na start třetího ročníku (možná k Lojzovo překvapení) jsem přijel včas. Sešla se parádní partička lidí. Hned v lese u Mokrého vidím v dálce letět Honyho přes řídítka. Bohužel měl pád neblahé následky v podobě zlomeného lokte. (přeju Honymu brzké uzdravení bez následků).
Celou cestu do husince drželi hoši docela slušné tempo. Občas jsem docela zaostával. Z respektu k délce trati jsem se tempem držel hodně při zemi. Po doplnění kalorií v Husinci a poklábosení s „lavičkovou smetánkou“ jsme pokračovali kolem Husinecké přehrady. Tam jsme v technice odskočili s Jirkou (Tučkem)ostatním. Moc jsme do toho nerubali, ale ostatní nás nemohli sjet. Při nekonečném výjezdu na Bobík začalo pršet. Letecký, ale nádherný sjezd do Volar jsem si moc užil. Když jsme projížděli přes Volary, tak jsme se Jirkou shodli, že na jídlo zastavovat nebudeme. Byli jsme rádi, že jsme v pohybu, když jsme promočený. Taky jsme ani jeden neměli hlad. Prška zesilovala až Jirka vytáhl pláštěnku + jeho nepromokavou čapku na helmu. Škoda, že jsem si ho nevyfotil. Lojza volal, že bohužel končí. Také ostatní neměli radost z toho, že pokračujeme bez zastávky na oběd ve Volarech. Nám se , ale nechtělo někde v restauraci drkotat zuby v promočených hadrech. Tímto se omlouvám Karlovi. Při průjezdu Dolní Sněžnou někdo zavřel nebeskou sprchu. Konečně začalo být lepší počasí. Na Libín jsem měl ještě sílu vyjet. Šlápnul jsem si asi 2x a popošel 10m kamením. Byl jsem překvapený, že jsem zbytek modré jel. Nahoře nealko, chvilka odpočinku a zasloužený sjezd do Chrobol. Krásná záležitost. Z Chrobol až do Chvalšin jsem byl chvílema marnej. Jirka na mě čekal, díky. Na mini benzíně ve Chvalšinách jsme do sebe slupli tatranky s kolou. Ve výjezdu na Kleť jsme s Jirkou začali závodit. U mě to byl dost marný boj, ale udržel jsem se na dohled. To mě posilovalo. V poslední části červené jsme se zase sešli. Záměrně nepíšu sjeli, to se fakt nedalo. No a při sjezdu začalo rodeo na mokrých kořenech. Nechápal jsem jak to Tůča dolu poslal. Občas jsem se koukal kolem sebe, jestli někde neleží. Nad Třísovem jsme zase jeli spolu. Tak jsem se ze sjezdu asi taky neflákal. U Dívčáku v kamenech u řeky jsem trošku poodjel. Nevím kde se to ve mně vzalo po tolika kilometrech v nohách, ale letěl jsem jako při našich úterních jízdách. Nešlo mi do hlavy, že mě Jirka nedohání. Přijíždím do cíle před hospodou Pod Skalou v 17:15. Hned za mnou přijíždí Lojza z Budějic. Necelých pět minut potom s úsměvem na tváři i Jirka. Mám problémy vyjít schody na terásku. Pomalu do sebe soukám pivko. Jsem rád, že už nešlapu. Postupně přijíždí ostatní. Dáváme se dohromady a úsměvy převládají nad únavou.
Díky Lozovi za parádní medaile a sponzorské dary.
Teď už vím jak chutná 100 mil v kopečkách před Šumavou. Moc jsem si to užil s prima partičkou. Díky všem. Pavel K
