Nevím kde se berou některé nápady. Je pravdou, že i mně pár hloupých nápadů přišlo na mysl. Tentokrát mně překvapil Petr. Jedeme na singlu 100mil, start v úterý o půlnoci. No trošičku jsem zaváhal. Je nutné startovat o půlnoci? Jet ve tmě pět hodin terénem? Potom si uvědomíte, že takové Loudání je pouze o jízdě ve tmě, tlačení a strachu. Já mám největší strach z myslivců . Připravil jsem se důkladně, namazal jsem pár housek, tyčky, gely atd. a čekal jsem na půlnoc. V jedenáct jsem se ještě osprchoval (abych neplašil zvěř svým potem), bohužel si tělo myslelo, že se za chvíli uloží k spánku, ale já jsem si navlíkl dres, kraťasy a vyrazil jsem na náměstí, kde byl sraz. Překvapil mně Jirka, který už byl na místě a doprovázel nás na Kluka, za chvíli přijel Petr, čas akorát na pár fotek a s úderem půlnoci jsme vystartovali.
A pak následovala jenom legrace a zábava. Trasa , Fotogalerie
Jak to zažil Petr.
V rámci duševní hygieny mě napadla taková věc: co zkusit květnovou trasu sto mil bez převodů? A aby to nebylo tak jednoduché, tak vystartovat v noci? Když jsem den před startem řekl manželce, co máme v úmyslu, tak v 38. týdnu těhotenství pochválila moji zodpovědnost a rozumný úsudek. Začátek se vydařil podle plánu, teda skoro. Domácí ruch nakonec dovolil jen půlhodinový večerní relax namísto zamýšlených 2 hodin, ale předstartovní nadšení vše smázlo. V 11 jsem začal balit věci, zatímco singl už se venku na dvoře nedočkavě vzpínal na zadní. V půl 12 jsem na něj s velkou chutí nasedl, zapnul čelovku a plný nedočkavosti švihal na start. Tam už čekal souputník Lojza i asistent rozjezdu do kopce Jirka, který nám měl pomoci nabrat to správné počáteční tempo (u Audi se za tuhle vymoženost připlácí 10 tisíc a s Jirkou je to grátis). Rychlá vizuální kontrola strojů, finální ladění a focení a ještě při půlnočním tlukotu radničních hodin se tříčlenný peloton rozjíždí do černého (ne)známa.
Štěstí, že nebydlíme v Krumlově, protože jinak bychom asi ujížděli fotoaparátům japonských turistů dychtících po jakékoli nevšední podívané. Tak jsme se prohnali nočním městem a vpadli do lesa nad Švábákem. Luštění křížovky je tu, říkám si, a hledám správnou stopu po lesní cestě, kterou jsem jinak přes den jel asi tak tisíckrát. Na začátek až moc svižná jízda, říkám si, když mi ti dva vpředu pořád znovu a znovu mizí z očí. Ve Slavči přichází první oříšek pro jednorychlostního oře = zelená na hřeben Kluku. Jdu na to s rozvahou, a to s takovou, že když jsem ještě v půlce louky, tak ty dvě splašené stíhačky přede mnou si to už dávají po první lesní vrstevnici několik set metrů přede mnou. Škrábu se nahoru, funím jak lokomotiva a říkám si, že jsem na téhle akci asi omylem. Druhá půlka zelené se většinou tlačí i s přehazovačkou a navíc v téhle tmě to ani nemá smysl zkoušet, tj. bereme to pozvolnějším výstupem do sedla. Hřebenovka probíhá dle plánu bez problému a nad Jankovem se loučíme s Jirkou, který pospíchá zpátky domů, aby byl druhý den čerstvý na svou novou roli dvojnásobného tatínka.
Svižný sjezd k Lipanovicům odhaluje první záludnost delší noční jízdy a tím je chlad. Až sem to šlo bez rukávů, ale tma překvapivě nějak nehřeje, tj. přidáváme vrstvu. Chvílemi se od sebe s Lojzou odpojujeme na několik desítek metrů a začínám vnímat hřejivý pocit jízdy ve dvou. Původní plán totiž byl dát si celou trasu úplně sám. Každou chvíli mezi stromy problýsknou oči zvěře a hluk od jejích kopýtek někde ve tmě taky na klidu zrovna nedodá. V Lipanovicích Lojza hlásí, že by se hodila malá pauzička a protože je něco kolem čtvrt na 3, tak oddych využijeme k pár soustům jídla (v noci se na tělo musí opatrně, protože normálně by touto dobou dělalo něco úplně jiného, ehm spíš nedělalo). Protože moje šlapání vstoje doprovází od začátku rajcovní křupání, tak šponujeme a čistíme řetězy a smažíme dál. Ještě chvíli se snažím dupat do kopce, ale po chvíli mi Lojza mizí v dáli a mně nějak dochází morál. Potupně seskakuju z kola o dost dřív, než jsem v této pasáži předpokládal, a vychutnávám si první kalich hořkosti. Holt sis vymyslel sto mil singl, tak si to užij, troubo, mrmlám si pod vousy. Po chvíli docházím Lojzu, který na mě starostlivě čeká. Společně pěšky zdoláváme prudké stoupání před vrcholem Běty a já se utěšuju vidinou svačiny tam nahoře. Teď bude fakt zima, říkáme si, přes Buglatu do Lhenic je to pořád dolů a k navíc ještě přichází první zkouška orientace v těžším sjezdu.
Pozvolný výjezd z Třešňového Újezdce do Lhenic zajistí návrat na provozní teplotu. Stoupání po modré nahoru skrz Lhenice je doprovázené škrtáním Lojzova předního kotouče, které v úzkých uličkách zní, jako když si smrtka brousí kosu. Kolik lidí tenhle zvuk vzbudí v obavě z konce časů, vtipkujeme. Výjezd na hřeben nad Mičovice je nakonec po další krátké pauze lehčí, než si ho pamatuju z dubnového prologu, kde mě psychicky naprosto zdecimoval. Dvoukilometrový výjezd po louce do Křenovic jsem morálně vzdal ještě před startem a objízdná trasa po klikaté silnici mi tak paradoxně přijde jako pohlazení na duši. V rámci bezpečnosti pokračujeme směrem pod Frantoly a vynecháváme těžkou pasáž kolem Zlatého potoka. Jsou 4 hodiny a začínám se docela těšit na to, až přijde ráno. Takhle dlouho jsem s lampou ještě nejel a nějak mi to v momentálním rozpoložení ani nepřijde divné. Nudný zbytek trasy do Vitějovic jedu na tempomat a za mnou věrně visí Lojza, kterému mezitím pomalu přestává svítit světlo. Prohlížím sem tam už svítící okna na domech pilných venkovanů hledajíc nějaké ranní ptáče. Na návsi ve Vitějovicích sedí pobuda a dívá se na nás jako na ÍTÝ.
Výšlap nahoru nad Běleč s krátkou procházkou na závěr a tmu začíná střídat ranní šero. Do Husince se sklouzneme po silnici a chválíme čas = 5.15. Na singla a noční jízdu slušný výkon, říkáme si. S převodama jsme tu byli asi jen o 50 minut dříve. Točíme dál na hráz přehrady a u odbočky do chatové oblasti dopřáváme svým tělesům vydatnější „snídani“. Na Záblatské louce Lojzovi pomalu dochází pití a celý natěšený se řítí k první samoobsluze. Uvnitř se sice už svítí, ale otevírají až za půl hodiny tj. pokračujeme dál směr Boubín. Na tuhle pasáž se netěším nejvíc, protože asfalt 7km do kopce jsem minule s převodama sice vdechnul jak malinu, ale moc dobře si pamatuju ten sklon. Paměť mě neklame a tak tlačím asi půlku trasy. Lojza pořád šlape a zase mám pocit, že tu nemám co dělat. Dlouhou chvíli si zkracuju počítáním hřibů ve škarpě a těším se na oddychový čas u studánky v sedle pod Bobíkem. Zvuk lesáckého auta mě vždycky přinutí dělat machry, nasednout a chvíli vstoje funět. Přesto na nás řidič nekouká s obdivem, ale spíš tak nějak nechápavě. No, asi se jim tady takhle brzy ráno normálně cyklisti po rezervaci neprohání. A to neví, že jedeme už 7 hodin. A bez přehazovačky. Stejně by to nepochopil. Konečně jsme u studánky a tak pokládám kolo, hltám další rohlík, a kdyby mě Lojza nevyhnal zpátky do sedla, tak bych okamžitě vytuhnul v předklonu na stole.
Hlavní pravidlo, když jedeš na tomhle nesmyslným kole, je dávat si jenom krátký cíle. Poslední kilometr a půl nahoru a pak už jen dolů do Volar, kde se nažeru k prasknutí, říkám si. Před vrcholem potkáváme týpka, co sedí v borůvčí a snídá. Hned nandavá bágl a upaluje před námi splašeně směrem k vrcholu. Jen utíkej, říkám si, za minutu tě sesekáme ve sjezdu. Nahoře rychlé foto, nasedáme a jedeme. Jenže po frajerovi jako by se země slehla. Jedu chvíli dál a vidím jeho bágl daleko před sebou, jak hopsá mezi stromky. A hele – závodník, říkám si. Nakonec ho dojíždím a míjím těsně před těžkou pasáží po kamenech mezi stromy. Lojza zůstává za ním a mě se zhostí podivný pocit, že nahoře za mnou je ten podivín a brání Lojzovi v bezpečném předjetí. Nakonec přichází rychlejší úsek, kde lesního muže necháváme jeho hopsání a mizíme dolů po louce k vytouženému supermarketu.
Opírám kolo vedle vchodu a ženu se pro nějaký rychlý cukry. Tukový rohlíky za korunu padesát, rajčata, sprite a sýrová klobása, to bude ideální = říkám si. Venku sedím na chodníku a cpu se jak poslední bezdomovec, zatímco kolem mě korzují místní obyvatelé na svůj každodenní ranní nákup. Lojza si ještě pamatuje můj boj se spánkem u studánky pod Bobíkem a zakazuje mi natáhnout se v přilehlém parku na chvíli pod stromem. Trávník je čerstvě posečený opálenými brigádníky a přímo láká to zalomit. Po půlhodině tankování vyrážíme dál. Zbytek sprite nechávám stát na lavičce a volání „Neé paáne, nechal jste tady limonaádu!!“ mi zní v uších až do Zbytin. Po zelené nejedu, to byla minule práce pro kašpárka tj. dnes opět bez šance. Dopředu už nás ale žene vidina cíle, byť stále hodně vzdálená. Pokud pokoříme Libín, tak pak už jen nějakých 50km domů. Kroužíme po táhlých vrstevnicích směrem nad Sedlo a po asfaltce pak až k vrcholu. Minule jsme to s Lojzou svorně tlačili po modré, tak dnes to vysmahneme vestoje oklikou. Sklon je přijatelný, tak oba pilně dupeme. V 11.30 jsme na vrcholu, vychutnáváme luxusní mezičas a chválíme nohy, které jsou kupodivu v lepší formě než minule na převodech.
Nakonec polední pauzu natahujeme na nějakých 50 minut a pouštíme se po modré směrem na Chroboly. Do Ktiše šlapeme jak parostroje a sil je kupodivu pořád dost. Na návsi je čas na další pauzu, protože do Chvalšin stále daleko, teplota stoupá a před námi se někde v dálce tyčí Kleť. Od Březovíku vysloveně trpím, bolí mě zadek a z toho těžkého šlapání vsedě už i kolena. Pokorně koukám pod sebe a snažím se na nic nemyslet. Na tohle je single dobrý, vyčistíš si hlavu, říkám si. Ale já ji mám teď vyčištěnou nějak moc.. Jídla je sice plný bágl, ale chuť není žádná. Snaha se namotivovat nějakou sladkou odměnou v kavárně ve Chvalšinách teď nějak taky nefunguje. Chvíli dokonce laškujeme s myšlenkou, že Chvalšiny objedeme úplně a zakousneme se do Kleti rovnou. Nakonec měníme směr a objednáváme colu s ledem, při které v křesílku málem znovu usínám. Lojza pobízí k nástupu do posledního tažení. Chudák už ani na to kafe nemá chuť, oči má červené únavou a asi taky trpí, protože normálně mívá touhle dobou svou třetí dávku kofeinu. 7km výstup a pak už jen dolů do cíle, to je hračka, říkáme si. Rozvrhneme to nahoru nějak 50:50 tj. půlku vydupeme po asfaltu (jak se to osvědčilo na Libíně) a půlku se projdeme po lese. Už těsně nad Červeným Dvorem hledám poslední zbytky sil, abych to po silnici vůbec ušlápnul, zatímco Lojza je zase někde v dálce přede mnou. Nohy se doslova těší na tu pěší pasáž, tohle už je nebaví. Západní strana je ideální na odpolední výstup, bágl mi čvachtá na zádech, bolí mě odřené paty, Lojza chvilkami taky zastavuje a „fouká si“ kolena. Tohle už musíme dobojovat. Nakonec někdy těsně před 16.hodinou necyklisticky vykročíme z lesa kousek pod anténou, nasedáme, spíná turbo a šviháme to směrem k restauraci. Tam se přiřítíme rychlostí Mach3 a dotaz pána, co stojí u cesty „Kluci, to jedete do kopce, nebo z kopce?“ nám potvrzuje, že to s námi asi vypadá navenek líp, než tomu ve skutečnosti je. Když jsem tady přijel minule s převodama, tak jsem na tom fyzicky nebyl o nic víc růžově, pokud si pamatuju. Rychlá polívka a radler a jede se směr cíl. Cesta dolů je úplně rozebraná od přívalových dešťů a hned pod hvězdárnou mě čeká zpestření na závěr v podobě defektu. Dál pak pokračujeme s větší ostražitostí. Inu, tělo je už unavené a je potřeba ho bezpečně dovézt domů. Od Dívčáku Lojza žene jak splašenej, poslední stojku už svižně vybíháme s lehkostí keňských vytrvalců a drtíme vrstevnici směrem k Boršovu. Technickou skalnatou pasáž před osadou U Rybů máme na singlu nacvičenou s prstem v nose a pak už jen dojíždíme bok po boku do cíle v hospodě u vodáckého kempu.
Suma sumárum, 170km + 4200výškových metrů + 17hodin 30 minut. Nakonec se akce podařila, i když na 30. kilometru pod Bětou jsem tomu nevěřil a chtěl jít spát pod první strom. Potíráme pravidlo, že na singlu se nedá ujet víc jak 100 kilometrů a hlavně, že tohle kolo by bylo výrazně pomalejší, než to „normální“. Naučí tě šlapat do kopce, líp hospodařit s kinetickou energií a soustředit se na výkon. A i když to občas bolí, tak je to zábava. A o to tady přece šlo. 🙂
Petr
Rozsvícené náměstí, kola připravené.
Na trase
Husinecká přehrada, zde se konečně vyjasnilo a mohli jsme vypnout lampy.
Pod Bobíkem
